Pod povrchem života

V současnosti žijeme dobu, předpovězenou dávnými proroky. Je to zlomová doba, ve které pomalu zaniká svět, jaký jsme znali dosud. Staré uspořádání světa končí, hroutí se a zaniká, aby uvolnilo cestu novému, světlému a čistému životu pod dohledem Soudce a Správce stvoření – Syna Člověka.

Úkolem lidí, žijících v dnešní době, je odpoutat se od starého, co zaniká a zaměřit se na to nové a světlé, co přichází. Osud každého člověka se bude odvíjet od toho, kam bude prioritně zaměřena jeho osobnost. Zda k tomu starému, co je již odepsáno a směřuje k zániku, nebo k tomu novému, co se nezadržitelně blíží.

A v této vážné situaci, kdy jde každému z nás o všechno, o celé naše bytí, chvěje se nejvnitřnější duchovní jádro každého jednotlivce úzkostí a varovně volá k osobnosti člověka, aby to poznal a aby se duchovně probudil. Aby ze všech svých sil začal usilovat o dobro, čistotu a o nabytí láskyplnosti vůči svým bližním.

A přece většina lidí zůstává vůči tomu hluchá a nijak se jich nedotýká úzkostlivé, ba už téměř zoufalé varovné volání jejich nejniternějšího duchovního jádra. Proč nic nevnímají a neslyší?

Protože tento varovný hlas lze zachytit jen skrze vlastní citovou vnímavost. Protože naše duchovní jádro k nám může promlouvat jen prostřednictvím citu.

A to je problém! Podstata tohoto problému spočívá v tom, že v lidech, v jejich nitru je aktivní jen to rozumově racionální. Tím žijí, tím se zabývají a to se neustále přehání v jejich nitru. Jsou to myšlenky, tvořeny rozumem. Jsou to myšlenky, které téměř nikdy nevybočují z materiálně fyzikálních hranic.

Vnitřně rozvíjená je jen činnost rozumu a jedině jí je věnována veškerá pozornost. To citově duchovní se nachází kdesi v ústraní a jeho hlas neproniká k vědomí člověka. Neboť žel, lidé obecně v sobě nikdy citovou vnímavost vědomě nerozvíjeli a nikdy se vědomě nesnažili naslouchat tomu, co se jim snaží říci jejich duch prostřednictvím citu.

A tento stav, který dlouhodobě přetrvává, se pro většinu lidí stává v současném Soudu neštěstím. Neštěstím, spočívajícím v neschopnosti zachytit varovný hlas svého ducha, upozorňující na zlomovou dobu. Upozorňující na životní nutnost nasměrování osobnosti k věčným a nesmrtelným hodnotám ducha. K čistotě, dobru, lásce k bližním a k poznávání a naplňování Vůle Stvořitele.

A i když duchovní jádro každého jednotlivce k němu v dnešní době úzkostlivě volá, lidé nic neslyší, protože na vnímání vlastních citových impulsů se nikdy nezaměřovali. Proto se lidé, vnitřně opírající pouze o vlastní rozum, posmívají zmínkám o probíhajícím velkém Soudu. Bagatelizují to a je jim to lhostejné, protože samozřejmě jejich rozum nic z toho nevnímá. Rozumu se nic z toho nedotýká a jde to mimo něj. Dotýká se to jen ducha, ale jeho výstražné volání skrze úzkostlivé citové impulsy zůstává nevyslechnuto. A proto mnohým hrozí prohra jejich vlastního bytí ve velkém duchovním Soudu nad celým lidstvem.

A podobné je to i s takovýmto druhem textů. I ty nechává rozum sklouznout do ztracena, aniž by se dotkly osobnosti člověka a přinesly mu duchovní poznání vážnosti doby.

Jediná záchrana proto pro každého spočívá v uvědomění si těchto skutečností a ve snaze o probuzení vlastní citové vnímavosti. Ve snaze vnímat své citové impulsy, které jsou řečí ducha a přinášejí důležité podněty, upozornění a výstrahy.

Zásadní otázka proto zní, jak se stát citově vnímavější? Co je tedy třeba udělat?

Potápíme-li se pod vodou a otevřeme oči, můžeme něco vidět jen tehdy, když je voda čistá a průzračná. Když bude špinavá a zakalená, budeme vidět jen nejasně, nebo vůbec.

Stejné je to také s naším vnitřkem. Je-li čisté a ušlechtilé, můžeme v něm jasně vnímat citově duchovní impulsy. Ale je-li nečisté a zakalené, nevnímáme v něm nic jiného, než silný hlas svého rozumu.

Když se tedy chceme stát citově vnímavější, když chceme pochopit nesmírnou vážnost dnešní doby a když chceme úspěšně projít Soudem tak, že budeme kráčet cestou, kterou nám ukazuje náš cit, je třeba se očistit vnitřně. Je třeba začít vědomě dbát o čistotu svého nitra. O čistotu a ušlechtilost svých myšlenek, přičemž myšlenky nečisté a neušlechtilé do svého nitra vůbec nevpustíme a nebudeme je vnitřně rozvíjet.

Tímto způsobem se staneme lidmi duchovně citovými, kteří kráčejí svým životem správně, protože se nechávají vést a usměrňovat svým čistým cítěním, jasně vnímatelným skrze čistotu vlastního nitra. Tímto způsobem se staneme pravými lidmi a budeme kráčet po správné cestě života. Po cestě ke Světlu a ke Stvořiteli. Po cestě, která nás bezpečně provede velkým Soudem, předpovězeným dávnými proroky.

Kdo však tuto cestu nenajde a po ní nepůjde, ve své rozumové slepotě vůbec nepozná, v jaké vážné době žijeme. Všechna slova o velkém Soudu mu budou k smíchu. A protože se duchovně citově nedokáže vřadit do toho nového, co přichází, zůstane připoután k tomu starému, co je již odepsáno a směřuje k zániku. A tento zánik bude pak zánikem také jeho vlastního bytí.

Vyvarujme se toho! Začněme se snažit o čistotu svého nitra! Začněme dávat pozor na impulsy svého čistého cítění a řiďme se jimi, protože jedině toto je ta pravá cesta, směřující ke Světlu. Neboť pravý člověk, je člověkem citu. Je bytostí citovou a cituplnou, jejíž rozum hraje až druhé housle a poslouchá pokyny citu.