Pod povrchem života

Člověk, který očekává nejprve sled událostí ve vnějším světě, aby došel k závěru, že přichází období ohlašované dávnými proroky jako čas „velikých proměn na Zemi“, takový člověk se podobá slepci, jenž podmiňuje svoji vlastní vnitřní změnu tím, že nejprve musí jemu samému být Stvořitelem násilím otevřen zrak, aby uvěřil tomu, že nadešel čas vážného zaobírání se v životě něčím jiným než dosavadními zažitými starostmi a radostmi.

Nakonec bude to tak, že pro největší část lidstva prolínající dění bude vždy málo průkazným pro to, aby oni sami se sebou něco učinili, aby oni sami se v sobě znovuzrodili, změnili se k lepšímu, čistšímu způsobu jednání a smýšlení.

Ano, je to tak! Pro největší část lidí budou vždy všechny události odehrávající se na Zemi „málo přesvědčivé“ k tomu, aby se začali zabývat něčím vážnějším ve svém životě.

Tak dnes a denně necháváme okolo sebe míjet ty nejneuvěřitelnější zprávy ze světa, ty nejpodivnější úkazy v přírodě i v jednání lidí a stále znovu se v sobě s podivujícím tónem ptáme: „Že by to byl začátek nějakého dění?“ A vzápětí, když vidíme, že druzí jdou životem, jako by se nic nedělo, odpovídáme si: „Kdepak, raději ještě počkáme, nebudeme na sobě dávat znát, že jsme zneklidnění, ještě bychom pro naše přátele a blízké platili za vystrašené báby. Ještě by si řekli, že jsme vystrašení blázni. Že jsme jako nějací naivní věřící blázni, co se třesou strachy, kdykoliv v dáli zahřmí hrom. A my jsme přece jenom moderní, sebevědomí lidé, vzdělaní, obeznámení s těmi nejnovějšími poznatky vědy, že blesk a hrom jsou jen výsledkem elektrostatických výbojů v atmosféře, že zemětřesení je vyvoláno tektonickým pohybem zemských desek, že sucho a požáry ze sucha a horka nebo naopak přívalové srážky jsou výsledkem pozorovatelných a měřitelných meteorologických jevů, že rostliny a zvířata lze stále více geneticky upravovat a žádný Stvořitel za to nikoho bezprostředně netrestá, že člověk je přece jen zřejmě výsledkem darwinovské evoluce přírodního výběru druhů.“

S ujištěním všech těchto myšlenek nakonec zůstaneme s uklidněním ve starých kolejích svého života, protože shledáváme jako nejjistější a také nejsnadnější cestu čekání na „něco viditelnějšího“, co by se postavilo jako zásadní protiváha uvedeným vědeckým poznatkům o světě.

A opravdu, toto je také cesta! Je to ale ta cesta, která však musí nejprve v člověku udusit všechny pohnutky po vyšších ideálech, musí v člověku udusit touhu po zodpovězení otázky možného nekonečného trvání našeho bytí, touhu po nalezení odpovědi na to, proč jsme právě zde, v takových životních podmínkách, jaké nám přinášejí naše každodenní prožívání, proč jsme se zrodili se schopnostmi a vlastnostmi, které v sobě vnímáme a poznáváme jako nezaměnitelnou, nejniternější součást naší osobnosti. Odpovědi na otázky, proč mnozí slyší často ve svém nitru zřetelný hlas svědomí, který nás upozorňuje na to, co přijde, a který nám také často napovídá, jak bylo správné se zachovat v té které situaci.

Je to cesta úplného zasypání všech naléhavých odpovědí na otázky smyslu našeho života zde na Zemi, odpovědi na otázky, proč cítíme radost a bolest, proč prožíváme štěstí a utrpení tak silně a intenzivně, když přitom nejsou změřitelnou energií, proč hledáme harmonii a štěstí, lásku a míruplnost, proč hledáme ve svém nitru domov, naplněný světlem a bezpečím, domov, naplněný prožitkem dětského štěstí, když bychom správně, jako přírodní stvoření - nejvýše vyvinutá zvířata - organismy země, směli nést v sobě zakódovaný jako nejkrásnější prožitek svého vzniku a období druhohorního světa bublajících kyselin a dalších agresivních chemických sloučenin, kdy se zformovaly první buňky předchůdců našeho bytí. Proč vůbec v sobě nosíme tak složité vnitřní myšlenkové a citové pochody, když podle účelnosti vývoje přírodních druhů tím nejúspěšnějším druhem života by měly být ty nejjednodušší organismy, viry a jednoduché bakterie?

Proč všichni vzdělaní a v nitru skutečně ušlechtilí lidé došli ve svém životním poznání k tomu, že člověk je duchovního původu a jeho život na Zemi je součástí cesty ke skutečnému domovu, jenž se nachází kdesi vysoko nad hmotou a tíží tohoto světa?

Ano, všechny tyto a ještě mnohé další otázky můžeme v sobě zcela umlčet, zasypat a zahladit a můžeme jít dále životem úplně stejně jako naši příbuzní, sousedé, přátelé ze zaměstnání. Můžeme se tvářit tak, že nás tyto otázky úmyslně míjí, a to tak dlouho, až se nakonec staneme součástí oné masy, která si skutečně už žádnou ze zmíněných otázek nepokládá a na všechny události, které se denně znovu a znovu objevují, reagují slovy: „To zde ale už určitě také někdy bylo, to není nic mimořádného.“

Ano, můžeme se stát lidmi, kteří tvrdí, že v něco nad námi věří, že věří v nějakou sílu, která to vše řídí, ale běda, pokud by se nás to dotýkalo více, než je to společensky únosné a přijímané.

„Na to pozor, abychom se nestali nevyrovnanými snílky a blázny, co podléhají vlivům fantastů.“ Tak zní hlas veřejného mínění!

Toho mínění, které doposud zformovalo lidskou společnost do stavu prapodivné masy konzumující život jako jakýsi spotřební kalendář, jdoucí od jara přes léto k podzimu a zimě stále dokola bez vážnějšího poznání smyslu, proč se to vše děje a opakuje. Velikonoce, prázdniny, začátek školního roku, Vánoce, Silvestr, Nový rok, Velikonoce, prázdniny, začátek školního roku, Vánoce, Silvestr, Nový rok, Velikonoce…

Největší část lidstva se bezmyšlenkovitě řídí kalendářem života, jenž přitom ubíhá mezi prsty bez většího poznání, než je uplatnění se ve společnosti, bydlet, cestovat, mít koníčky a záliby.

Největší část lidstva jde životem jako onen shora zmiňovaný slepec, jenž čeká, až mu násilím někdo otevře zrak, aby uviděl a uvěřil, že existuje něco za jeho dosavadní hranicí vnímání.

Největší část lidstva jde životem jako blouznivý snílek, jenž čeká, že Bůh se bude pro jeho přesvědčení zjevovat v mimořádném vnějším dění opakovaně tak učebnicově zřetelně, aby člověk nemohl o jeho jsoucnosti pochybovat. Největší část lidí se domnívá, že kdyby byl nějaký Bůh, že jeho povinností vůči člověku je právě toto činit. Vždyť co jiného by měl mít tento Bůh na starosti než blaho člověka? Ano, takto může hovořit jen úplný slepec, který nevidí a nevnímá dokonalou souhru zákonitostí, krásu, obsaženou v celém přírodním světě, v celém vesmíru. Proč člověk očekává živé vědění o životě a o Bohu, když si on sám nezodpověděl uspokojivě ještě ani jedinou otázku o smysluplnosti svého vlastního bytí na Zemi?

Stávající duchovní stav Země hovoří až příliš zřetelně o tom, že největší část lidí žije svůj život jen vnějškově, zdánlivě, bez jakéhokoliv hlubšího pochopení.

Žel, na tomto duchovním stavu je nejhorší to, že to tuto většinu lidstva nijak neznepokojuje. Že se tato většina svým vlastním počtem uklidňuje navzájem v tom, že je to tak správné.

Stávající duchovní stav vypovídá o tom, že se k Zemi nakonec skutečně přiblíží přírodní a společenské události doposud nevídaných rozměrů. Avšak až tyto přijdou do blízkosti lidstva, pak bude s největší pravděpodobností velmi pozdě na probuzení nitra člověka, a především na změnu sebe sama, tak jak to napovídá již dnes mnohému jeho hlas citu a svědomí.

Mnohé bude tak zřejmě velmi ztížené změnit, tak, aby proměna lidské společnosti k vyššímu, osvícenějšímu životu byla plynulou a plně chápanou většinou lidí.

Spíše lze v tomto směru očekávat náraz a převratné změny a události.

Stávající duchovní stav lidstva napovídá tomu, že se zrychleně blížíme průběhu událostí tohoto druhu.

V tomto směru si lze tedy přát jediné: kéž bychom se dokázali probudit k vyššímu poznání skutečného smyslu života ještě napřed sami za sebe.

Mnohé změny by potom mohly nastat přirozeněji a také více vědoměji, zúčastněněji ze strany nás lidí.

Výsledkem takového probuzení by pak byl jen celkový povzbuzující vzestup a posun lidské společnosti k vyšším hodnotám, tak jak tomu správně již mělo být.

Bylo by to vědomé nastoupení cesty společenského vzestupu, přinášejícího míruplnost a požehnání.

Kéž bychom toto dokázali!