Pod povrchem života

Lidé by chtěli žít jako před pandemií. Naivní! Vždyť právě tehdejší tupý konzum a duchovní lhostejnost způsobily to, co přišlo.

Lidstvo žije trvale v nemocném a nesprávném vnitřním nastavení, které spočívá v nadhodnocení rozumové složky osobnosti. To rozumové v lidech vládne a stojí na prvním místě. To citové v nich je odsunuto do pozadí, ačkoli by to mělo být naopak.

V životě každého z nás může nastat období velké a nečekané nouze, kdy budeme mít pocit, že se na nás řítí celá stavba našeho osobního života a my v jeho ruinách nenacházíme žádnou oporu, žádnou posilu, která by nám v tomto těžkém prožívání pomohla neztratit naději na duševní záchranu. Toto období je možné přirovnat k pádu „babylonské věže“ nebo k biblické „potopě světa“ v nás. Přichází proto, aby v nás zahynulo pod vlivem bolesti všechno staré, co jsme nedokázali dobrovolně a s láskou nahradit novým, abychom neztratili možnost svého bytí ve sférách věčné tvořivé radosti.

Žijeme v mnohem zázračnějším stvoření, než si myslíme. Žijeme ve stvoření až pohádkově zázračném. Naši předkové měli vědomost o jeho prapůvodní zázračnosti. Jako poselství pro další generace ji vkládali do mytologií, bájí, pověstí a pohádek. Postupným rozvojem rozumové racionality se však toto zázračné poznání ztrácelo a ztratilo se až do takové míry, že my v současnosti považujeme všechny postavy dávných mytologií, bájí a pohádek za výmysl.