Jsou slova o Spravedlnosti Páně od ďábla?
To, co píšete je ďábla! Taková byla jedna z reakcí na můj článek s názvem: O ruce Pána, která bije, a o jeho druhé ruce, která léčí a pomáhá. Konkrétně se v ní říkalo toto:
„Ve svém článku jste napsal, že: „Tak, jak matka dnem i nocí ochraňuje své dítě, úplně stejně bude i bezbřehá Láska a Dobrota našeho nebeského Otce ochraňovat každého, kdo se vydá na cestu dobrého chtění...“
Je to však lež, protože milující rodič ochraňuje a stojí u svého dítěte za každých okolností! I když opustí cestu „dobrého chtění“, i když je třeba na cestě do pekla. Neboť je milující rodič a všichni ostatní už jeho dítě opustili a mají ho za vyvrhele.
V této souvislosti zacituji slova Tomáše Halíka:
„Pokud šíříme představu Boha, který se mstí, tak je to od ĎÁBLA. Sv. Ignác z Loyoly, můj velký inspirátor, hovoří o potřebě duchovního rozlišování: Co v nás různé obrazy Boha, myšlenky, zážitky zanechávají? Pokud zanechávají HNĚV a AGRESIVITU, to není od Boha. Pokud zanechávají svobodu a radost, to je Boží“.
Tolik z reakce čtenáře.
Zkusme se však podívat na celou věc trochu jinak. Zkusme se podívat ne na to, co kdo říká. Ať již to říkám já, Tomáš Halík, nebo Ignác z Loyoly. Říkat je totiž možné cokoli.
Podívejme se proto ne na lidská slova, ale na život sám, který probíhá kolem nás. Můžeme v něm vidět situace a momenty, vzbuzující svobodu a radost. Čili situace a životní prožívání, která v sobě v sobě nesou pečeť Boží Lásky. To je jedna strana mince.
Avšak druhou stranou mince je, že v životě kolem nás existují situace a momenty, plné bolesti a utrpení. Můžeme vidět neuvěřitelně těžké lidské osudy a životní situace jednotlivců, které jsou nejednou až tak těžké, že se mnozí ptají, jak to vůbec může Stvořitel dopustit?
Je však třeba přísně rozlišovat mezi dvěma druhy utrpení a těžkých životních situací. Existuje totiž utrpení, způsobované svobodnou vůlí člověka a existuje utrpení, přicházející k nám z rukou Spravedlnosti Páně.
Utrpení, způsobené svobodnou vůlí lidí je například válka, protože vzniká na základě lidských rozhodnutí. Způsobů utrpení, které způsobuje jeden člověk druhému člověku, protože se tak on sám svobodně rozhodl, je nesmírně mnoho.
No a pak je zde utrpení, přicházející k nám z rukou Stvořitele. Za něj nemůže svobodná vůle lidí. Typickým příkladem je stáří a nemoc. Jen se jděte podívat do různých hospiců, domovů důchodců a nemocnic na lidi, nacházejících se v terminálním stádiu. Nejednou je tam příbuzní odkládají právě proto, aby vytěsnili tuto bolestnou realitu ze svého života. A staří, umírající lidé, odloženi v různých institucích, aby jejich utrpení nebylo příliš na očích, tam trpí celé týdny, nebo měsíce. Trpí psychicky i fyzicky, nejednou čekajíc na smrt jako na vykoupení.
Psychicky trpí svou nemohoucností a bezvýchodností, a fyzicky trpí prostřednictvím svých nejrůznějších zdravotních diagnóz. Poslední dny života mnoha lidí, ať již doma, nebo v nějakém zařízení nebývají lehké. Kdo něco takového osobně prožil u svých nejbližších, ten bude asi těžko spojovat něco takového s pojmy, jako je radost, nebo svoboda.
A přece takovéto věci existují a ten, kdo vnímá Stvořitele jen jako Lásku musí zůstat před nimi bezradně stát, protože je nedokáže nikam zařadit. Avšak tam, kde nepřichází v úvahu Pánova Láska, přichází v úvahu Pánova Spravedlnost! Spravedlnost, o které mluvil Kristus v tom smyslu, že za všechna naše provinění vůči dodržování Vůle Stvořitele budeme muset zaplatit do posledního haléře.
Podíváme-li se z tohoto úhlu pohledu na zmíněný příklad stáří, nemoci a umírání, jde o proces, ve kterém se naplňuje Spravedlnost Páně. Je to však zároveň také Milost, neboť prostřednictvím tohoto utrpení může člověk odložit značné břemeno svých vin a své karmy. A jeho duše, po vyrovnání velké části účtu vůči Spravedlnosti Páně, se po smrti fyzického těla bude cítit, jako by z ní spadlo obrovské břemeno. Jakoby shodila obrovskou tíhu a mohla začít mnohem svobodněji a radostněji stoupat směrem vzhůru, k Pánově říši Světla.
Kdo tedy chce všude vidět jen Pánovu Lásku a odmítá jeho Spravedlnost jako něco ďábelského, ten zavírá oči před takovou realitou, jaká ve skutečnosti je. Ten odmítá skutečnou realitu bytí, formovanou za součinnosti dvou základních Božích principů: Lásky a Spravedlnosti, tvořících jednotu.
Jednotu přesně tak, jak je tomu při každém závěrečném utrpení na konci lidského života. Takové utrpení je jednak výrazem Spravedlnosti, čili spravedlivého vyrovnání velké části našich předchozích vin, pochybení a slabostí.
Ale toto utrpení je zároveň výrazem Lásky a Milosti, neboť dává možnost osvobození od velkého množství karmického břemene, na základě čehož může duše po odložení fyzického těla mnohem radostněji a svobodněji stoupat do nové a světlejší dimenze bytí.
V tomto pochopení se nachází pravda, naděje, radost, svoboda, odpuštění a skutečné poznání věcí takových, jaké opravdu jsou.
