Pod povrchem života

Skupina přátel se zastavila k prohlídce kartuziánského kláštera ze 13. století. Někteří obdivovali zbytky zdiva, obloučky a další historické fragmenty. Jeden z nich však místo toho zůstal jen tiše stát a v nitru odciťoval atmosféru a energie tohoto místa. Potvrdilo se mu, co již jako smutnou předzvěst ucítil, když sem přicházeli.

Byla to bolest volajících a bloudících lidských duchů, kteří zde kdysi žili, zemřeli a nebyli doposud schopni se od hrubé hmoty odpoutat. Cítil jejich zoufalé hledání jakékoliv pomoci, ale pouta, jež je pevně svírala, jim nedovolovala ji nalézt. K odložení těchto pout pak sami neměli dost sil, vědění, ani vůle. To jejich nesprávná víra je kdysi sevřela do svých spárů a zavedla na scestí. Byla to církevní víra, která je nepovznášela vzhůru, ale která tyto lidské duchy naopak zamotala natolik, že museli po staletí setrvávat na tomto místě, marně hledajíce Pravdu, která by je osvobodila.

Vidoucí se rozhlédl a spatřil, že nebyl sám, kdo toto vše zavnímal. I z tváří ostatních přátel bylo možné vyčíst lítost nad zbloudilými duchy a touhu pomoci jim. Trpké prožívání těchto duchů bylo dokonce natolik silné, že se projevovalo i hrubohmotně, a mnozí ze skupinky dosud obdivující zbytky kláštera se zastavovali a začínali si všímat pro ně nezvyklých pocitů. Některé najednou začaly brnět nohy, jiní zase měli náhle pocit chladu na ramenou, nebo jim z ničeho nic začalo být chladno celkově. Vidoucí se ujal slova a vylíčil všem, co se zde odehrává a z čeho pramení jejich neobvyklé pocity. S radostí pak vnímal, jak všechny do jednoho spojila upřímná touha pomoci, jak jen budou moci. Rozhodli se tedy, že zde pronesou společnou modlitbu, a také prosbu za odvedení těchto duchů do Světla.

Každý podle svých možností otevřel své srdce vznešeným proudům sil shůry a jemným zřením nejvíce omilostněný člověk se pak obrátil k uvězněným zde duchům. Objasnil jim v krátkosti zákony ve Stvoření a jejich působení, aby již nebyli zmítáni neznámými zákonitostmi, ale aby se mohli o toto vědění opřít jako o pevnou skálu uprostřed bouřícího moře. Obdrželi též radu, aby ze svých srdcí odstranili všechny zlé city a pocity, všechny křivdy, nenávisti a závisti, prostě vše, co lidského ducha zakaluje, zatemňuje, a tím mu znemožňuje nastoupit cestu skutečného vzestupu.

Vidoucí během této promluvy zřetelně vnímal, kterak se bolest a zoufalství začíná proměňovat v naději. On a někteří ostatní, kteří rovněž mohli částečně nahlížet svým jemnějším zrakem, také viděli množství duchů otevřeně a s vděčností naslouchajících pomáhajícím slovům, která jim umožňovala rozplétat temná vlákna, do nichž byli zamotáni. Všude kolem přibývalo stále více Světla a nad hlavami zbloudilých duchů se formovala neustále sílící touha po Světle, kterou v sobě opět vzkřísili.

Nepochopitelná milost Páně dovolila těmto duchům odpoutat se od hmoty a světlí pomocníci je pak doprovodili do sfér, kam náležejí a kam jsou schopni se podle zákona stejnorodého svým vyzařováním začlenit ke svému dalšímu vývoji. Když modlitba skončila, celý prostor bývalého kláštera byl již zbloudilých duchů prostý.

Když skupina opouštěla toto místo, zastavili se někteří opodál u informační tabule. Z ní zjistili, že stáli na pohřebišti, kam kdysi ukládali mnichy a další zesnulé obyvatele kláštera k poslednímu odpočinku. Všichni pak opouštěli klášter s velikou vděčností Stvořiteli, že byli přivedeni na toto místo, kde se směli stát prostředníky pro vznešenou a milostiplnou pomoc ze Světla.

***

Střezme se lehkomyslně věřit kdejakému názoru, byť se nám snad na první pohled zdá být dobrý či lákavý. S největší přísností zkoumejme vše, co k nám přichází, abychom oddělili zrno od plev. Ne však jen rozumem, ale především svým citem a uváděním takto získaných poznatků ve skutečný život. Kdo tak neučiní, tomu hrozí zapletení se do nesprávného a sejití z cesty Pravdy. Takový pak ztrácí svůj drahocenný čas v marném bloudění, místo toho, aby rázně vykročil dál na své cestě vzhůru!