Pod povrchem života

Asi tři měsíce se vracím z práce domů autobusem MHD. Tento způsob dopravy zřejmě mnozí dobře znáte. Hlavně během deštivých dní se do autobusů tlačí zástupy lidí a každý se snaží vydobýt si své co nejlepší místo na sezení, jen aby náhodou nemusel ani chvilku stát.

Jednou jsem při takové své zpáteční cestě spatřil něco překvapujícího. Do řady tlačících se lidí přistoupila slepá žena se svým slepeckým psem, zřejmě vlčákem, který svým chováním všechny zahanboval. Když se totiž ocitl před vstupem do dveří autobusu, stoje vedle muže, který rovněž chtěl právě nastoupit, sklonil pes hlavu a čekal. Čekal, než vedle stojící muž nastoupí do autobusu jako první. Jako by mu tímto gestem říkal: „Prosím, pane! My vstoupíme až po Vás.“ A skutečně, muž díky tomu nastoupil první a teprve za ním šel pes se svojí slepou paní. Když jsem si uvědomil, že tento pes dokázal učinit to, co nedovedl ani jeden člověk stojící v řadě, přeběhl mi mráz po zádech.

Za nějaký čas jsem na tento prožitek zcela zapomněl. Oživil se mi v paměti ale při dalším nečekaném setkání. Bylo to jednoho mrazivého rána, přibližně ve 4:15 hodin, když jsem pospíchal na služební cestu kolem jednoho parkoviště. V oknech okolních domů byla ještě tma, avšak tento pes už svoji paní radostně provázel po ulici. Nezajímalo mě, kam jdou. V mysli se mi ale okamžitě nesmírně rozjasnilo, protože jsem si uvědomil, že nejeden moderní člověk by pro svého bližního nebyl ochoten v tomto mrazivém ránu ani jen vstát z postele, natož ještě jít na ulici.

Do třetice a zároveň naposledy jsem se s tímto slepeckým psem a jeho paní setkal opět na zastávce autobusů MHD. Bylo to přesně na stejném místě jako poprvé a nebylo to o nic méně poučné.

Když slepecký pes se svojí paní přišel na zastávku, aby čekali na příjezd autobusu, přiběhl k nim nečekaně zpoza rohu jiný pes a začal na slepeckého psa bezdůvodně štěkat. Štěkal tak zuřivě a prudce, že skoro chraptěl. Při tom poskakoval na vodítku jako na trampolíně. Byl naštěstí malý a nepřesahoval svou velikostí ani s naježenými chlupy výšku 25 cm.

Slepecký pes jen prudce trhnul svým tělem, jako by chtěl ze svého stanoviska útok opětovat. Obávám se, že kdyby k tomu došlo, zbyl by z malého agresora sotva obojek. Avšak nestalo se tak. Slepecký pes se po tomto prudkém trhnutí postavil zpět na své původní místo, jako by si uvědomil, že jeho poslušnost ke slepé paní musí být i v tomto případě silnější než jakýkoliv vnější podnět. Přitom jsem zřetelně viděl, že slepá paní svému psovi nedala ani jeden pokyn, kterým by usměrňovala jeho chování ve svůj prospěch. Celá situace nakonec skončila tak, že slepecký pes s nasazením vší ostražitosti sledoval chování malého agresora, ale stál pevně a nepohnutě, aniž se nechal vyprovokovat. Malého agresora ještě více rozzuřeného potom silou odtáhli pryč.

Po prožití této situace jsem zůstal stát před následující otázkou, která ve mně zákonitě vyvstala a kterou si možná položí pro přečtení těchto řádků nejeden čtenář. Jak je vůbec možné, že slepecký pes dokáže učinit více dobra než člověk, který je na základě svého duchovního původu obdarován navíc i schopností vědomého prožívání Lásky a vědomého spojení s duchovními úrovněmi Světla?

Samozřejmě, že mezi zvířetem a člověkem je nepřeklenutelný rozdíl v druhové podstatě, která způsobuje, že pes může jednat podle naučené poslušnosti, zatímco člověk může a musí jednat na základě svobodné vůle, která je tím nejcennějším darem Stvořitelovým. Ale neměli bychom právě díky tomu činit ještě více dobra, které bude mít ještě vyšší hodnotu, než to dovedou jiné druhy živých bytostí v našem okolí?

Ať se už na to díváme z jakékoliv strany, všechno nasvědčuje tomu, že se i vzdor technické vyspělosti můžeme mnohému naučit od každé živé bytosti, s níž přicházíme do kontaktu. A to dokonce i od slepeckého psa. Když dokážeme přijaté inspirace z okolí přetavit do svého lidsky duchovního druhu, potom můžeme jenom získat.