Pod povrchem života

Téměř všechny křesťanské církve svorně tvrdí, že spása světa spočívá v Kristově utrpení, smrti a následném zmrtvýchvstání. Tak to bylo předpovězeno a tak se to muselo stát, aby se naplnila Písma. Pokud však tuto tezi podrobíme důkladnějšímu zkoumání, ukáže se jako nesmysl. Jak omyl a blud!

Tento článek je informací o zásadním dění a jeho souvislostech, které máme každodenně před očima, ale pro svoji materiální slepotu je nevnímáme. Ale je to tady a už nám to sahá na krk.

Jak se lze v současnosti zde na Zemi spojit s paprsky duchovní čistoty? Nejednomu z nás možná ihned vytane na mysli názor, že spojení s paprsky duchovní čistoty na Zemi je podmíněno vlastní duchovní čistotou člověka. Čistotou, jež se navenek projevuje v mnohých podobách. Například myšlením, povzneseným nad nízkost jakéhokoliv druhu, snahou neubližovat jiným, dbaním na každodenní tělesnou hygienu a pod.

Velká očista, nebo velké třídění lidstva, probíhá v současnosti ve všech úrovních bytí člověka. V úrovni nejhrubší hmoty zde na naší zemi. V úrovni jemnější hmotnosti, kam odcházejí lidské duše po smrti fyzického těla. A v úrovni duchovní, týkající se nejjemnějších projevů našeho chtění a svědomí.

Probudí-li se člověk ze spánku konzumního života, který nyní vládne, začne hledat a usilovat o poznání, kým opravdu je a proč žije. Už se nespokojuje s tím, že je prostě tvorem, jehož účelem je prožít pohodlný a spokojený život, začíná usilovat o ideály, které do té doby jakoby dřímaly nad jeho duší. V tom spatřuje smysl svého bytí, a také jej to naplňuje štěstím. Niterným štěstím, jež nemusí mít navenek odůvodnění. Probuzené nitro pociťuje vykročení na cestu k domovu, který znamená věčný život, a proto z něj tryská radost, štěstí, často až blažené tušení.

Díváme se, ale nevidíme! Nevidíme a nechceme vidět, že okolní svět a dění v něm odráží to, jací my sami vnitřně jsme. Kdybychom viděli, vnímali a nebyli slepí, mohli bychom v přírodním dění i ve společenském dění poznat sami sebe. Mohli bychom v nich spatřit svou vlastní tvář. Mohli bychom v nich poznat pravdu o vlastní osobnosti. Pravdu bez falše, sebeklamu a sebe omlouvání.

Svět permanentně zasahují přírodní katastrofy. Přicházejí při nich o život lidé a další lidé z toho mají těžká životní prožívání. Většina pláče, spílá a pokládá si otázky: „Proč se to děje? A proč to zasáhlo právě nás? Není žádná spravedlnost, vždyť my jsme nikomu nikdy neublížili. Nebo jak to, že to nejvíce postihlo ty staré hodné lidi?“ A tak dále…

Stvoření, jehož součástí je i naše planeta, přetrvává jen díky stálému přílivu životní energie, pramenící přímo z Prazdroje všeho živého – ze samotného Boha. Bez tohoto přílivu by musela zaniknout a nemohla by poskytovat možnost milostivého rozvoje lidí ve hmotnostech. Obrazně řečeno „vyschla by“, podobně jako vysychá na stromě jablko, jemuž byl narušením stopky zastaven příliv životní síly ze stromu. Takové jablko potom spadne na zem do trávy a hnije. Jistě, je v něm síla, z níž může vyrůst nový stromek, ale není možné jej použít na prostřený sváteční stůl k občerstvení.