Pod povrchem života

Velké pomoci se sklánějí k naší Zemi. Volání světlých duší se snaží proniknout k pozemským lidem. Skrze vnitřní hlas i skrze svědomí se snaží zachvět těmi, na kterých jim záleží, aby jim mohli zprostředkovat duchovní pomoci.

„Slyšte! Rozsévač vyšel rozsévat. 1) Jak sel, jedno zrno padlo na kraj cesty, přiletěli ptáci a sezobli jej. 2) Druhé dopadlo na skalnatou půdu, kde nemělo mnoho země, a ihned vzešlo, neboť nebylo hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, zaschlo, protože nemělo kořeny. 3) Jiné opět spadlo do trní, ale trní vyrostlo, udusilo jej, a ono nepřineslo úrodu. 4) Jiná zrna padla na dobrou půdu, vzešla, rostla a přinesla úrodu: jedno třicetinásobnou, druhé šedesátinásobnou a jiné stonásobnou.

My, lidé, přicházíme na tento svět a rodíme se obrazně jako květiny na louce pozemského života, prožíváme období svého růstu a zralosti, a když nastane období podzimu našeho života, navrátíme po naplnění svých pozemských roků vlastní tělo zemi, z níž kdysi z Milosti Stvořitele vzešlo.

Duchovní stav Země není v současnosti nijakým zásadním způsobem pozitivně posilován žádnou ze známých duchovních světových osobností, žijících v tomto čase na Zemi. Tyto osobnosti, stejně tak jako osobnosti politiky a osobnosti mediálního světa, pěstují si z největší části především jen kult vlastní popularity a vlivu.

Kdo z lidí se dnes ještě dokáže přiblížit k tušení velikosti, lehkosti a nepopsatelné vznešenosti chvíle, kdy smí být věrný lidský duch v chrámě svého citového života obdarován korunou čistoty Světla? Pohled na lilii, otevírající své květy směrem ke slunci, má nám svým ušlechtilým tvarem tuto korunu čistoty neustále připomínat, abychom také zde na Zemi pamatovali trvale na to, že smět být jí hodem je jedním z nejvyšších vyznamenání našeho života.

Nezadržitelně se blíží čas, kdy Světlo Syna Člověka dokončí své poslání ve stvoření a na Zemi zavládne klid a mír. Ve světlejších úrovních jemnější hmotnosti tam přebývající lidské duše radostně očekávají vítězství Světla na Zemi. Už jen poměrně krátký čas dělí náš svět od chvíle, kdy obnovující síla Světla naplno pronikne do pozemského jednání lidí.

V mytologii starověkých Řeků byla tato vznešená ochránkyně domova nazvaná Hestia. Hestia, správně Hérferidé, je ženským protipólem vládce říše přírodních bytostí Ódina. Jako každá ženská bytost má ovšem v sobě něco z vyšších sfér. Ze sfér duchovních, nacházejících se nad říší přírodních bytostí. Je to záření čistého ženství, zahrnující v sobě ochranu domova, rodu a mateřství, které obsahuje čisté, láskyplné působení určitého druhu sebeodevzdání. A kromě toho je to ještě záření, trvale působící jako pozdvihování života směrem vzhůru.

Světlo vždy podporovalo a vždy bude podporovat všechny ty, kteří si chrání vlastní nezávislost a svobodu svého nitra. Kdyby lidé věděli, jakou nesmírnou hodnotu má jejich svobodná cesta životem, udělali by vše proto, aby se osvobodili z myšlenkových forem, které nejsou jejich vlastní, ale jsou jen převzaty. Jsou převzaty od minulých generací, nebo od v současnosti myšlenkově silnějších. Jejich myšlenky pronikají dovnitř jiných, kde by nikdy nemohly proniknout, kdyby to byly silné osobnosti.

Obrovský zmatek lidského myšlenkového světa vytváří velkou protichůdnost názorů na vše, co se v současnosti odehrává na Zemi. Z tohoto důvodu je vnitřek lidí znepokojen a rozerván. Je to však zkouška temna, které touží v poslední chvíli před vlastním pádem strhnout co největší počet jednotlivců do víru hněvu a vzteku, aby se ještě více zamotali do vláken svého osudu.

Abychom pochopili, kdo vlastně Ódin je, kde se nachází a jaké je jeho působení, je třeba se přenést úplně na začátek. Na počátku existoval jen Bůh a z něho proudící záření, šířící se do nepředstavitelných dálek. Mimo Páně a jeho záření neexistovalo nic jiného, než nicota bez prostoru a času.