Pod povrchem života

Existuje reálné nebezpečí, že pokud by došlo na Slunci k mimořádné erupci, doprovázené silným elektromagnetickým zářením, mohla by být poškozena, nebo dokonce až zničena veškerá pozemská elektronika. To znamená, že ve vesmíru existují síly, schopné zásadním způsobem ovlivnit i život současných lidí na zemi, a to buď pozitivním, nebo negativním způsobem.

Naše univerzum je podřízeno dvěma základním principům. Lásce a Spravedlnosti. Veškeré dění ve stvoření probíhá v jejich rámci a projevuje se ve fungování společnosti i v našich vlastních životech a osudech.

    Jak se v této situaci duchovně správně zachovat? Duchovně, tedy ve vztahu k duši, odcházející z fyzického těla a vstupující do nového rozměru bytí? Vědět to je nesmírně důležité, protože svým nesprávným postojem můžeme odcházející duši uškodit a ztížit jí to, nebo naopak, svým správným postojem jí můžeme pomoci, podpořit ji a posílit ji v jejím novém prostředí a na její nové cestě.

    Síly vesmíru, dané do pohybu zvýšeným tlakem Božího Světla, začínají vynucovat a vyžadovat zvýšený duchovní pohyb také na zemi. Nic už nebude takové, jaké bylo dříve. Již nyní je patrné, a viditelné bude stále více a více, jak se všechno, co není v souladu s Vůlí Stvořitele kolísá a hroutí.

    Žel, z vlastní svobodné vůle dosud lidstvo nikdy nesměřovalo ke Světlu. Proto nebylo nikdy šťastné a nedosáhlo míru. Ani toho vnitřního, ani toho vnějšího. Souhrnné chtění lidstva a jeho svobodná vůle směřují naši planetu ke zničení. Ke zničení životních podmínek na ní i k jejímu zničení duchovnímu. Taková je realita se všemi, tomu odpovídajícími materiálními a duchovními důsledky.

Internetem obletěla fotografie známé monumentální sochy Krista v brazilském Rio de Janeiru, jak do ní udeřil blesk. Média o tom napsala: „Nejen do hříšníků, ale do samotného Krista udeřil blesk z čistého nebe.“

Žijeme v době velké očisty, kterou lze charakterizovat tím, že Boží Světlo, přicházející Shora, začne dělat pořádek na zemi. A mimo jiné udělá pořádek také s našimi přáními. Světlo Páně totiž postupně zlikviduje úplně všechno, co nevede ke Světlu. A proto zlikviduje i hustou pavučinu všemožných lidských tužeb a přání, která zcela překryla a zastřela naši touhu po Bohu.

V povědomí lidí je zažito, že každý z nás má svého strážného anděla, který nás chrání a pomáhá nám. Tento názor je v něčem správný a v něčem nesprávný. Správný je v tom, že každý má opravdu svého pomocníka, nebo vůdce. A nesprávný je v tom, že to vůbec není anděl.

Pokud se chce někdo efektivně modlit, potřebuje mít určitou znalost stvoření a jeho úrovní. Když ji totiž nemá, jeho modlitba vyznívá do prázdna a nepřináší žádný užitek. To může mít za následek, že člověk na modlitbu rezignuje, zanevře a natrvalo se vzdá tohoto jedinečného fenoménu. Modlitba však opravdu funguje, jen je třeba se naučit správně modlit.

Poslechněte si pořad, za který by církev ve středověku člověka upálila. Skutečnou pravdu o Kristu však nelze upálit!

Blíží se velikonoční svátky a tisíce křesťanů se budou zase utvrzovat v nesprávném pochopení utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Krista.

Všechno je ale jinak. Poznejme pravdu, protože nás k ní už začíná tlačit živelné přírodní dění. Už začínají hovořit kameny!

https://www.youtube.com/watch?v=tZKCzt1D1Y0

Lidstvo žije trvale v nemocném a nesprávném vnitřním nastavení, které spočívá v nadhodnocení rozumové složky osobnosti. To rozumové v lidech vládne a stojí na prvním místě. To citové v nich je odsunuto do pozadí, ačkoli by to mělo být naopak.

V životě každého z nás může nastat období velké a nečekané nouze, kdy budeme mít pocit, že se na nás řítí celá stavba našeho osobního života a my v jeho ruinách nenacházíme žádnou oporu, žádnou posilu, která by nám v tomto těžkém prožívání pomohla neztratit naději na duševní záchranu. Toto období je možné přirovnat k pádu „babylonské věže“ nebo k biblické „potopě světa“ v nás. Přichází proto, aby v nás zahynulo pod vlivem bolesti všechno staré, co jsme nedokázali dobrovolně a s láskou nahradit novým, abychom neztratili možnost svého bytí ve sférách věčné tvořivé radosti.

Žijeme v mnohem zázračnějším stvoření, než si myslíme. Žijeme ve stvoření až pohádkově zázračném. Naši předkové měli vědomost o jeho prapůvodní zázračnosti. Jako poselství pro další generace ji vkládali do mytologií, bájí, pověstí a pohádek. Postupným rozvojem rozumové racionality se však toto zázračné poznání ztrácelo a ztratilo se až do takové míry, že my v současnosti považujeme všechny postavy dávných mytologií, bájí a pohádek za výmysl.

Téměř všechny křesťanské církve svorně tvrdí, že spása světa spočívá v Kristově utrpení, smrti a následném zmrtvýchvstání. Tak to bylo předpovězeno a tak se to muselo stát, aby se naplnila Písma. Pokud však tuto tezi podrobíme důkladnějšímu zkoumání, ukáže se jako nesmysl. Jak omyl a blud!

Tento článek je informací o zásadním dění a jeho souvislostech, které máme každodenně před očima, ale pro svoji materiální slepotu je nevnímáme. Ale je to tady a už nám to sahá na krk.

Jak se lze v současnosti zde na Zemi spojit s paprsky duchovní čistoty? Nejednomu z nás možná ihned vytane na mysli názor, že spojení s paprsky duchovní čistoty na Zemi je podmíněno vlastní duchovní čistotou člověka. Čistotou, jež se navenek projevuje v mnohých podobách. Například myšlením, povzneseným nad nízkost jakéhokoliv druhu, snahou neubližovat jiným, dbaním na každodenní tělesnou hygienu a pod.

Velká očista, nebo velké třídění lidstva, probíhá v současnosti ve všech úrovních bytí člověka. V úrovni nejhrubší hmoty zde na naší zemi. V úrovni jemnější hmotnosti, kam odcházejí lidské duše po smrti fyzického těla. A v úrovni duchovní, týkající se nejjemnějších projevů našeho chtění a svědomí.

Díváme se, ale nevidíme! Nevidíme a nechceme vidět, že okolní svět a dění v něm odráží to, jací my sami vnitřně jsme. Kdybychom viděli, vnímali a nebyli slepí, mohli bychom v přírodním dění i ve společenském dění poznat sami sebe. Mohli bychom v nich spatřit svou vlastní tvář. Mohli bychom v nich poznat pravdu o vlastní osobnosti. Pravdu bez falše, sebeklamu a sebe omlouvání.

Svět permanentně zasahují přírodní katastrofy. Přicházejí při nich o život lidé a další lidé z toho mají těžká životní prožívání. Většina pláče, spílá a pokládá si otázky: „Proč se to děje? A proč to zasáhlo právě nás? Není žádná spravedlnost, vždyť my jsme nikomu nikdy neublížili. Nebo jak to, že to nejvíce postihlo ty staré hodné lidi?“ A tak dále…

Stvoření, jehož součástí je i naše planeta, přetrvává jen díky stálému přílivu životní energie, pramenící přímo z Prazdroje všeho živého – ze samotného Boha. Bez tohoto přílivu by musela zaniknout a nemohla by poskytovat možnost milostivého rozvoje lidí ve hmotnostech. Obrazně řečeno „vyschla by“, podobně jako vysychá na stromě jablko, jemuž byl narušením stopky zastaven příliv životní síly ze stromu. Takové jablko potom spadne na zem do trávy a hnije. Jistě, je v něm síla, z níž může vyrůst nový stromek, ale není možné jej použít na prostřený sváteční stůl k občerstvení.