Pod povrchem života

Lidstvo kráčí cestou moderní civilizace. Chce dosáhnout pohodlí a luxusu, chce se mít dobře. Jako nejsilnější živočišný druh na Zemi - dá se říci - nemá zjevných nepřátel, a může tedy bezstarostně kráčet za svými tužbami. Kráčí tedy za dalšími vymoženostmi doby, vymýšlí nové a nové technologie, které mu mají ulehčit, zpříjemnit nebo zpestřit jeho bytí. A … je šťastno?

Člověk, jehož cit není zcela potlačen, prožívá přirozenou potřebu zachovat své myšlení povznesené. Cítí vnitřní potřebu být ušlechtilým člověkem, který sdílí díky své zralosti důvěru okolí a je pro všechny oporou. Jak je ale možné zachovat si trvale stav povznesení nad nízkostí? Jak být mravně čistým a hodnotným?

Příběh o Danielovi ve lví jámě nepopisuje jen konkrétní historickou událost, ale obsahuje v sobě také skryté poselství. Toto poselství v následujících řádcích odhalíme.

Jak se lze v současnosti zde na Zemi spojit s paprsky duchovní čistoty? Nejednomu z nás možná ihned vytane na mysli názor, že spojení s paprsky duchovní čistoty na Zemi je podmíněno vlastní duchovní čistotou člověka. Čistotou, jež se navenek projevuje v mnohých podobách. Například myšlením, povzneseným nad nízkost jakéhokoliv druhu, snahou neubližovat jiným, dbaním na každodenní tělesnou hygienu a pod.

Poslechněte si zajímavý pořad, který vznikl proto, abychom zbytečně nebloudili. Ať už tady na naší zemi, nebo po odchodu z ní na takzvaný druhý svět.

https://www.youtube.com/watch?v=GI2XIdHumIM

Mnohý, kdo našel smysl života a vydal se na cestu nového objevování souvislostí, dějů, zákonitostí, na cestu duchovního poznávání, dostává se zpočátku velmi často do stísňujících vláken myšlenkových forem toho, že prožívání radosti, nebo humoru, je cosi nepatřičného, neboť duchovní cesta je na žertování příliš vážnou.

   Existují věci trvalého charakteru, které zůstanou naším vlastnictvím navždy. A existují věci dočasného charakteru, které jsou naším vlastnictvím jen dočasně. Je proto logické a pochopitelné, že bychom se měli přednostně usilovat o věci trvalého charakteru. Měli bychom si je vážit a chápat jejich cenu. A zejména, měli bychom si být vědomi toho, že věci přechodného charakteru jsou ve skutečnosti až druhořadé, a proto je nelze přeceňovat.

Člověk hledající cestu, která by ho vedla správným směrem a ukázala mu pravý smysl života, to nemá v dnešní době vůbec jednoduché. Ti říkají to, jiní zase ono. Každý mu nabízí svou pravdu a vyzkoušené metody, jak dosáhnout, po čem touží. Jedni hází špínu na druhé a naopak. Ze všech možných stran je slyšet: „Těm nevěřte, jen my máme ve všem pravdu. Oni jsou takoví a takoví...“

Asi každému z nás se někdy stalo, že ztratil přítele. Ne tak, že jste se pohádali kvůli maličkosti, avšak rozpad přátelství se stává i tímto prostým způsobem - neporozuměním si navzájem. Často si myslíte, že člověk, se kterým chodíte do stejné práce a každodenně se potkáváte, je váš opravdový přítel, ale když se na toto „přátelství“ podíváte z jiné stránky, zjistíte, že je to pouze stereotyp, ze kterého plyne reflex, že se každé ráno pozdravíte, zeptáte se, jak se má rodina, a dál nic víc. Samé obecné, společenské otázky, které pokládáme možná čistě ze slušnosti.

Zdá se, že ve chvíli, kdy osloví nás nějaký silný prožitek, dokážeme ještě v sobě vzedmout sílu svého ducha. Avšak po čase zemdléváme a vracíme se opět do svých vyjetých kolejí. Opět o všem jen přemýšlíme a rozebíráme to ve filosofických, či dokonce vědeckých úvahách ze všech stran. Po čase se nám tak nakonec zcela vytratí prvotní impuls silného a krásného prožitku ducha, který nám přinesl radost a štěstí.