Pod povrchem života

Zdá se, že ve chvíli, kdy osloví nás nějaký silný prožitek, dokážeme ještě v sobě vzedmout sílu svého ducha. Avšak po čase zemdléváme a vracíme se opět do svých vyjetých kolejí. Opět o všem jen přemýšlíme a rozebíráme to ve filosofických, či dokonce vědeckých úvahách ze všech stran. Po čase se nám tak nakonec zcela vytratí prvotní impuls silného a krásného prožitku ducha, který nám přinesl radost a štěstí.

Žijeme ve zvláštní době, která je štědrá na informace nejrozmanitějšího druhu, avšak přece až nápadně chudá na moudrost. Stále nové informace přicházejí ze všech stran a valí se na lidi z médií a knih jako všestrhující mořská vlna; vlna, po níž zůstává prázdno, a to i navzdory pocitu naplnění z „dobré orientace“ ve společenském dění. Vždyť člověku by nestačil den, aby se dozvěděl o všem, co se událo za poslední hodiny ve světě. Ba co více, nestačil by vůbec reálně žít svůj život v přítomnosti, protože by ho prožil v pozorování života. A to je neštěstí, jemuž podlehli mnozí.

   Náš svět je sporadicky atakován tragickými přírodními katastrofami. Jejich výsledkem bývají často značné oběti na životech a obrovské materiální škody. Kdo poněkud sleduje přírodní dění může vidět, že tyto věci mají stupňující intenzitu.

Co musí být základem spolupráce různorodých lidí, aby jejich spolupráce přinášela ovoce v podobě skutečného dobra pro život na Zemi místo rozkladu?

   Období pandemie má za následek enormní nárůst psychických problémů. Dramaticky se zvýšil počet telefonátů na linku důvěry. Stouplo množství domácího násilí a stoupla také rozvodovost. Kdyby vše fungovalo jako před pandemií, k ničemu z toho by nedošlo. Avšak tlak, který vytvořila pandemie, a hlavně opatření proti ní způsobila, že to, co bylo v lidech a mezi lidmi dosud skryto a oni o tom neměli ani tušení, najednou vyplulo navenek a rozbilo psychiku, vztahy a manželství.

POCTIVOST A SPRAVEDLNOST

Rytíř je neotřesitelně poctivý v jednání vůči všem lidem. Věří ve spravedlnost, ne však spravedlnost jiných, ale spravedlnost Boží a spravedlnost svoji vlastní. Pro rytíře neexistují žádná šedá místa v otázce vlastní poctivosti a spravedlnosti. Zná jen správné a chybné.

V súčasnosti je naša spoločnosť zaplavená množstvom výrobkov, ktoré sú k nám dovážané z ďalekých zemí. Každý z nás má s nimi bohaté skúsenosti. Na prvý pohľad vyzerajú perfektne a dokonca sa zdá, že by mohli fungovať. Keď sa však na ne lepšie zapozeráte, vaše nadšenie opadne. So smútkom zistíte, že im chýba to najcennejšie – cit pre detail, jedinečnosť, krása a pokiaľ ide o úžitkové predmety, neraz i životnosť.

Žijeme ve zvláštní době, která je i v umění plná paradoxů. Na jedné straně máme moderní technologie, umožňující nám v oblasti umělecké tvorby vytvářet neuvěřitelné počítačové efekty, jako například při tvorbě moderních filmů, ale většina těchto filmů má mizernou výpovědní hodnotu. Zdá se, že jsme se tolik zaměřili na technizaci umění, že jsme zapomněli na jeho obsah a duchovnost, tedy na to nejpodstatnější. Technika, která měla umění jen umocňovat, aby vynikla hlavní myšlenka daného uměleckého díla, se stala často samotným předmětem umění, zatímco hlavní myšlenka díla je v lepším případě druhořadá.

Jak je známo, člověk, jako jediný tvor na zemi, umí tvořit slova. Pro člověka je to veliká zodpovědnost. Vždyť jak moc se dá slovem ublížit, ví snad každý. Ale také kolik podporujících a pomáhajících slov by nikdy nespatřilo světlo světa. Slovo je velikou pomocí v dobrých rukou, ale ničivou zbraní v rukou nesprávných.

V dnešní vypjaté době prožíváme různé mezilidské vztahy - a někdy natolik zúží náš pohled na smysl života, že se z nás stávají otroci těchto vztahů. Obzvláště, když se jedná o vztahy neharmonické, které řešíme ve svém nitru, hledajíce uspokojení. Čím více ale přemítáme nad jednáním a činy jiných lidí ve vztahu k nám, jako bychom se zaplétali do trnitého porostu, v němž se nemůžeme volně hýbat; jako bychom se potápěli do hustého močálu, jehož dusné výpary nás vyčerpávají a ubírají nám sílu opět a opět se vzchopit k boji o záchranu.