Pod povrchem života

Žijeme v době, ve které chce mít každý všechno hned. I odpovědi na všechny možné otázky. I odpovědi, týkající se duchovního rozměru bytí. Samozřejmě, že přímé ptání se na tyto věci má svůj velký význam, ale existují ještě také jiné, mnohem zásadnější způsoby, jak se ptát, které se žel málo, nebo vůbec nevyužívají.

Tajemství světa přírodních bytostí již dále nesmí zůstat tajemstvími a něčím neznámým. Lidé musí otevřít své oči i srdce a začít poznávat dění, skrývající se za vnější oponou přírody. Musí začít čerpat moudrost, kterou jim mohou zprostředkovat přírodní bytosti, protože bez ní nedokážou zvládnout již probíhající očistu.

My lidé ve hmotném světě jsme zvyklí na stálost forem. A přece i tady se formy mění, i když jen velmi pomalu. Například zevnějšek člověka je jiný, když je dítětem, jiný když dospívá a jiný ve stáří. Vnější formy se mění, ale člověk zůstává stále stejný. Jako příklad nám může posloužit také voda, jejíž základní kapalné skupenství se mění jednou na plynné a jindy na tuhé.

Když se řekne, že je třeba dělat dobro, lidé s tím souhlasí a schvalují to. Ale žel, každý z nich si pod tím představuje něco jiného. Každý má svou vlastní představu toho, co je dobro. Například drogově závislý člověk vidí jako dobro svoji další dávku. Matka považuje za dobro, aby její dcera šla na právnickou fakultu a nutí ji k tomu, přestože ona má výtvarné nadání a chce jít na uměleckou školu. Dokonce i Hitler si myslel, že dobro pro německý národ spočívá v rozšíření jeho životního prostoru směrem na východ a ve vyhubení méněcenných ras.

Co je harmonické, je rovnovážné. Je v rovnováze. Noc a den, příliv a odliv, nádech a výdech, únava a odpočinek, mužský a ženský princip, a podobně. A takový měl být i náš mozek. Harmonický a rovnoměrně vyvinutý. Základní rozdělení mozku na velký a malý ovšem jasně říká, že tomu tak není. Že nemáme rovnovážně a harmonicky vyvinuté základní části mozku, ale jedna část je velká a druhá malá.

O to, aby byl svět lepší a aby v něm jednotlivé národy prosperovaly, se snaží politici, ekonomové, podnikatelé i miliardy obyčejných lidí svou každodenní prací. A přece se to nedaří! Navzdory všemu úsilí se svět nestává krásnějším, lepším, harmoničtějším a radostnějším místem. Spíš opak je pravdou a všechno se ještě více zhoršuje.

Žijeme v obrovském stvoření, jehož jednotlivé světy a úrovně jsou vzájemně propojeny. Tvoří jednotný celek a jeho obyvatelé o sobě vědí a vzájemně se podporují. Jen lidé se odčlenili z tohoto celku a jdou svou vlastní cestou. Cestou rozumového materialismu, odtrženého od celku stvoření a od snažení jeho obyvatel, kráčejících ke Světlu.

Většina obyvatelstva země žije v absolutní nevědomosti o nejpodstatnějších otázkách bytí. Většina lidí žije ve strachu ze smrti a ignoruje Vůli Stvořitele, projevující se prostřednictvím duchovních zákonů. To způsobuje, že jsou vydáni jejich účinkům zcela napospas. Lidé nevědí vůbec nic o fungování stvoření prostřednictvím práce přírodních bytostí, nebo jinak řečeno bytostných, kteří mají na starosti také zabezpečování fungování našeho osudu a jeho naplňování.

Jsem člověk hledající duchovní svobodu. Na přednáškách, které navštěvuji, jsem slyšel v různých souvislostech často hovořit o svobodě a otroctví, avšak téměř nikdo mi dostatečně neosvětlil hranici mezi duchovní svobodou a nastávajícím zotročením. V rámci prevence považuji rozlišení této hranice za velmi důležité, a proto hledám odpověď na tuto otázku.

Všechno, co lidé vytvořili svým rozumem je špatné! I to, co se zdá být dobré a přináší nám blahobyt. Náš blahobyt totiž stojí proti přírodě. Je vybudován na úkor ní a ne v souladu s ní, protože všude, kde chce člověk něco vybudovat, nebo uskutečnit, přírodu a její harmonii pouze ničí. Všude jí způsobuje jen škodu a utrpení. A to nejen přírodě, ale také přírodním bytostem, které za ní stojí, a které ji spravují a řídí.