Pod povrchem života

Nádherná, jemná bytost Erda, která je správkyní planety Země, podstupuje v současnosti nejtěžší zkoušku. A to proto, že ve svém spojení s hmotou Země cítí naprosto vše, co se odehrává na jejím povrchu. Je to tak silné, jako kdyby se to dotýkalo bezprostředně její samé. Země, písek, voda, led, hory, rostlinstvo, to vše je spojeno tisícerými živými bytostnými vlákny s nádhernou Erdou, která nese velmi statečně přetrvávající neblahý stav lidstva. Ale posiluje ji znalost toho, co se neodvratně blíží.

Neptun je neochvějný bytostný služebník Světla, který působí na Zemi i ve vesmíru od prapočátku zformování vody. Voda je podstatou jeho vlastního těla a on se nachází v ní. Všichni služebníci Neptuna se podobně jako on zachvívají v každé částečce vody. Z jeho služebníků na Zemi jsou nejsilnější jeho dva synové. Okeanos a Poseidon.

Vznešená Sifé, matka Země Erda i všichni ostatní bytostní služebníci nesou těžko odvrácení se lidí od spolupráce s nimi. V záři přicházejícího Světla Syna Člověka se však již připravují na dobu, kdy bude lidstvo opět naslouchat jejich radám. Nyní jim ale stále způsobují velkou vnitřní bolest všechny lidské znetvořeniny, které zasahují přírodu všude tam, kde člověk přichází do kontaktu se světem rostlin a zvířat.

Lidé se musí naučit vnímat ty nejpřirozenější věci kolem sebe úplně jinak. Tak, jak opravdu jsou a ne tak, jak se na ně dosud dívali prostřednictvím omezenosti svého rozumu. Podíváme-li se takovýmto způsobem na slunce nad našimi hlavami, uvidíme v něm činnost mocného bytostného služebníka Světla Siriuse. Jeho sférou působení je oheň a šíření světla a tepla ve vesmíru.

Lidstvo stojí stále více v nepřátelském postoji vůči přírodě! Člověk odmítá přijmout zákonitosti přírodního světa, a ve snaze popírat je vytváří stále hlubší propast mezi svým světem a světem bytostných-přírodních sil. Žel, neuvědomuje si, kdo je silnějším a kdo slabším.

Lidstvo vlastnilo v minulosti zásadní poznání, o které ale přišlo nadměrným rozvíjením rozumu a ztrátou citovosti. Tímto poznáním, v současnosti odsunutým do oblasti bájí a pohádek, byla vědomost o světě přírodních bytostí a o jejich působení. Avšak teď v Soudu toto poznání znovu ožívá, protože právě přírodní bytosti - bytostní služebníci Stvořitele, se stávají jeho vykonavateli. A jednou z nejmocnějších z nich je Thonorun.

U pobřeží jednoho světového kontinentu se začala kupit mračna. Jsou to ale prazvláštní mračna. Přestože jsou temná a hutná, pro lidi jsou neviditelná. Drží se především nad lidskými městy a kdyby je mohl někdo pozorovat, jistě by si všiml, že čím větší město, tím temnější mrak. Jsou to mračna temných energií, vzniklých z lidských poklesků, páchaných nepravostí a nečistých myšlenek. Žel, již mnoho století jsou taková mračna celkem běžným jevem na celé Zemi...

Lidé dneška jsou pyšní na své vědecké a rozumové poznání. Na svůj technický rozvoj a na blahobyt, který jim přináší. Neuvědomují si však, že jejich víra v rozum a ve vědecké poznání nikdy nedosáhne výše, než na horní hranici nejhrubší hmoty. To má za následek, že jsou odříznuti od spojení s vyššími úrovněmi, které by jim mohly poskytnout mnohonásobně více, než všechno současné vědecké poznání světa dohromady. Lidé nemají ani tušení o bytostném a duchovním světě nad nimi. A zároveň jim chybí jakékoli vyšší poznání Zdroje, ze kterého vše pochází.

Strach se v nás objevuje hlavně tehdy, když se obáváme budoucnosti. Ať už blízké, nebo vzdálené. Naše obavy a strach vyrůstají z možného budoucího vývoje, který je nám neznámý. Ve svých představách očekáváme příchod špatného, horšího, tragického, až katastrofického.

Kdo obdivuje a miluje krásu přírody, vzdává tím nevědomky hold a obdiv přírodním bytostem, protože ony formují nádheru přírody. Obdivováním krás přírody lidé zároveň velebí, aniž by to tušili, Milostiplnost nebeského Otce, který to všechno nechal povstat k životu.