Pod povrchem života

Naším stvořením proudí základní Boží síla ve formě záření, ze kterého lidé čerpají a vytvářejí z něho své vlastní, osobní záření. Životně důležitou věcí pro každého z nás je, abychom dokázali toto Světlé záření správně využít, a na základě toho jsme mohli být jeho prostřednictvím, jako na andělských křídlech neseni ke Světlu a ke Stvořiteli.

Moje otázka se týká zdraví a toho, jak zdraví dosáhnout. Metoda, kterou zmíním sice funguje, ale je správné něco takového druhým radit?

„Jen ve starých bajkách vítězí čest. Stále více pravdy má tvrdá pěst.“ Tato slova z vánoční písně slovenské skupiny Lojzo dokonale vystihují stav, ve kterém se nacházíme. O vítězství dobra a cti se mluví jen v pohádkách. A i to jen ve starších pohádkách, ne v těch současných moderních, které jsou hodnotově a obsahově o něčem úplně jiném, než o vítězství dobra.

Předem však upozorňuji, že nepůjde o žádná levná kouzla, ale o odhalení naší elementární schopnosti ovlivňovat hmotu a určitým způsobem ji ovládat.

Obvykle informace s následujícím zněním nešířím, ale tato vypadá skutečně seriózně: Před nedávnem jsem dostala email od jedné světové počítačové firmy. Stačí jej poslat na několik dalších adres, a získám nový notebook zcela zdarma. Je to jedinečná nabídka, je třeba ji využít, dokud je čas!

Zhoubným jedem nedůvěry otrávené duše obyčejných lidí i vysokých církevních hodnostářů se naplno projevily již před 2000 lety při výslechu židovské velerady po Jidášově zradě. Kristu byla položena přímá otázka, zda je Syn Boží.

Ten, kdo jen trochu pozorněji sleduje vývoj událostí na Zemi a zároveň zná Zákony, působící v celém Stvoření, ten se stále větší jistotou poznává, že lidská společnost ve způsobu jednání a smýšlení, který si největší část lidí osvojila za vlastní, spěje s neodkladnou jistotou k zásadnímu bodu zlomu.

Jediné, co každý z nás skutečně vlastní, je právě tento okamžik přítomnosti. Minulost je nenávratně pryč, nedá se už vrátit, a proto se nemá smysl ní trápit. Budoucnost ještě nenadešla, protože teprve přijde. Existuje jedině tento okamžik přítomnosti. Existuje jen teď, teď a teď. Jeden okamžik přítomnosti za druhým.

Jsem lékařka. Při výkonu povolání musím často indikovat mrtvému člověku pitvu. Někteří lidé jsou toho mínění, že pitva je hrubým zneuctěním mrtvého, že je výsměchem lidské důstojnosti. Upřímně řečeno sdílím i já tento názor, avšak cítím se být bezmocná, abych se vzepřela státem určeným zdravotnickým normám. Můžete se prosím k tomuto tématu vyjádřit?

V první řadě je třeba říci, že Bible zakazuje všechny osobní návštěvy u takzvaných „hádačů budoucnosti“, protože člověk se tím stává duchovně nesamostatný. Pevně totiž spoléhá na to, co mu bylo předpovězeno a vnímá to jako něco předurčeného, co se stane.

Lidská společnost na Zemi je nyní podobna pacientu, jenž nejenže není již schopen vlastního sebeuzdravení bez zůstatku trvalých následků, ale nachází se ve stavu, kdy dochází ke stále masivnějším kolapsům jeho důležitých životních orgánů.

Stěna očistného Světla postupuje jako železný lis směrem k zemi a tlačí před sebou vše, co lidé po staletí vytvořili ve světě citových a myšlenkových forem. Je to tlačeno stále blíže k hmotnosti země a k lidem na ní proto, aby se to k nim vrátilo a aby se to na nich vyžilo.

Co je transplantace? Jaké jsou její duchovní důsledky? Zabývám se touto problematikou delší čas a slyšel jsem dost kontroverzních názorů. Transplantace je přenos tkáně či orgánu v rámci organismu nebo mezi organismy. Problematika transplantace je velmi široká, vážná a citlivá, a proto ji není možné zjednodušovat. Přesto je však možné uvést následovné.

Dnešní moderní lidstvo se podobá bezradnému dítěti, které rozložilo mechanický hodinový stroj na součástky, ale nedokáže jej už složit. Moderní lidstvo ve snaze znát hmotu a dokázat ji ovládat, rozložilo svým poznáním matérii na prvočástice, přičemž však zabloudilo v tisícerých jednotlivostech, skrze které už nedokáže uchopit a pochopit celek. Nedokáže pochopit účel a smysl celku ve spojitosti se smyslem a účelem vlastního bytí.

Dnes jsem z auta na parkovišti pozoroval vrabce. Vypadal být spokojen. Přistál na tenké halouzce živého plotu. Chvilku se pohupoval, pozoroval okolí a najednou brnk a byl pryč. Jak jednoduché a jak pravdivé.

To, co bylo dosud už neobstojí! V tlaku nadcházející očisty už nebudou udržitelné, dnes ještě běžné postoje vůči bližním, plné zloby, nenávisti, netolerance, antipatie, bezohlednosti, nebo odsuzování. Negativita těchto a podobných postojů totiž téměř v okamžité odezvě zrychlených zpětných účinků zákonů stvoření bolestně zasáhne každého, kdo bude takto myslet a jednat.

Člověk, který očekává nejprve sled událostí ve vnějším světě, aby došel k závěru, že přichází období ohlašované dávnými proroky jako čas „velikých proměn na Zemi“, takový člověk se podobá slepci, jenž podmiňuje svoji vlastní vnitřní změnu tím, že nejprve musí jemu samému být Stvořitelem násilím otevřen zrak, aby uvěřil tomu, že nadešel čas vážného zaobírání se v životě něčím jiným než dosavadními zažitými starostmi a radostmi.

Existují velmi silné indicie, že Alexej Navalnyj zemřel v trestanecké kolonii za polárním kruhem na syndrom náhlé srdeční zástavy tak, jak na něj umírají každodenně tisíce bezejmenných lidí po celém světě. Navalnyj a vrátil z procházky, z mrazu do vytopené cely, chytil se za srdce, spadl na zem a zemřel.

Fantomy a démoni, stvůry všech možných podob a druhů nyní obklopovali zeměkouli hustou hradbou svých těl. Ač byli stvořeni ze zlých lidských myšlenek a citů, lidé o nich nic nevěděli, neboť oblast působnosti těchto netvorů neležela v nejhrubší hmotě, kterou pozemští lidé jako jedinou vnímali, ale o stupínek výše. Zcela podle zákona přitažlivosti stejnorodého, shromažďovali se tyto strašlivé myšlenkové a citové útvary v jakýchsi centrálách, vždy podle svého druhu, stejní ke stejným.

Proč vznikl tento text? Aby lidé pochopili, co je příčinou toho, že jim srdce občas sevře smrtelná úzkost. Aby znali, co se za tím skrývá. Aby si uvědomili, k čemu je to vybízí, a aby se zachránili. Tento text otevřeně pojmenovává to, co všichni současníci zachycují ve svém nitru, ale neumí to jasně zařadit a definovat.